Domažlice 01 2009
20.7.2009
V 745 jsme vyrazily na cestu. Nejprve jsme tramvají jely na I.P.Pavlova a odtud pak metrem na Hlavní nádraží. Na Pavláku jsem byla mile překvapena. Táhly jsme se s Bárou s kufry po schodech do vestibulu metra a najednou nás oslovil mladý muž.
„Nechcete pomoct?“ zeptal se nás. Bára jen něco zaslechla, byla zabraná do snášení svého kufru. Možná se i modlila, aby s ním nezžuchla dolu, i když bylo by to jen pár schodů.
„Ne, to je dobrý.“ odpověděla jsem mu s úsměvem. Opravdu už to bylo jen pár schodů. Obě jsme se shodly na tom, že gentlemani ještě nevymřeli a jsou ohroženým druhem.
Na Hlavním nádraží jsme byly krátce po osmé. Dalo nám práci vynést ty těžké kufry do schodů. Bohužel nosiči v nedohlednu. Naštěstí do samotného vestibulu nádraží byl už jezdící chodník. Takže o jedno tahání míň. Pak nastala chvíle čekání na příjezd vlaku. Když jsme podle čísla vlaku na tabuli našly ten náš, zarazilo mně, že ten vlak, mimochodem jmenoval se F.Kafka, končí až v Mnichově. Mohu říct, že jsem se k tomu zaražení lekla. Čekaly jsme asi půl hodiny, než se na tabuli ukázalo na jaké nástupiště to máme jít. Jakmile vlak přijel hupsly jsme do něj a hned první kupé bylo naše. Ale ouha, kupé mělo okno, to je samozřejmé, jinak to ani nejde, ale vůbec nešlo otevřít, bylo očividně zamčené. To nás docela štvalo, ale nic jsme s tím neudělaly. Naštěstí kupé mělo klimatizaci. Opěvujte klimatizace. Usadily jsme se tedy a čekaly až vyjedeme. Mezitím si k nám přisedli dva páni, kteří podle mluvy byli z Moravy. Trochu hluční, ale jinak v pořádku. Mohlo se dál čekat na odjezd. Vlak měl vyjet v 906 , ale nějak se mu nechtělo, protože se rozjel až asi za dvacet minut. Takže moje nervozita dostala zabrat. A to mě ještě rozladil fakt, který jsem zjistila na mapách v internetu, že jsou dvě stanoviště vlaků v Domažlicích. Tak jsem se pak pana průvodčího, nebo možná pana označkovatele jízdenek, zeptala jak to tedy je. Řekl, že vlak staví na hlavním nádraží v Domažlicích, na to městské bychom musely osobním vlakem.
Zjistila jsem, že není někdy na škodu začít se bavit s lidmi v kupé. Ne, že bych se s někým tam začala bavit, ale na Smíchovském nádraží nastoupily dvě dámy a když jsem mluvila s průvodčím, dala jsem se na chvilku do hovoru s nimi. Jedna z nich mi pověděla, že do centra jezdila městská, ale už nejezdí, a že hrad je v centru. Obě vystupovaly v Plzni, takže když jsem je viděla se připravovat, bylo mi jasné, že vjíždíme na nádraží v Plzni. To Bára už nespala. Jinak půlku cesty prospala. Já ne, hlídala jsem cestu. Sice nevím proč, asi jen tak pro zábavu. Páni Moraváci vystupovali s námi, takže jsme se řídily podle nich.
Z vláčku jsme hezky vyhupsly a já se ještě v něm několikrát podívala jestli jsme opravdu na místě. Po té jsem na nádraží zavolala mamce, že jsme na místě a opravdu na tom správném. Ještě se z legrace ujišťovala jestli jsme opravdu v Domažlicích a já na to:
„Jo jsme, ještě jsem se třikrát dívala a můžu se ti podívat.“ pak jsme vyrazily na cestu směr centrum. Dalo nám to zabrat. Táhnout za sebou těžké kufry, na zádech těžký baťoch, těžkou tašku na notebook, kabelku a igelitku, to není žádný med. Cestou do centra jsem se zeptala, na správnou cestu a když už jsme byly na místě, tak dvou paní jsem se ptala na místo určení. Podle rady jedné jsme šly až na konec ulice. Bára se šla podívat z kopce dolu, kam bychom měly jít a já mezitím stopla jednu paní a zeptala se na penzion. Ta ukázala za mně na ceduli, kde bylo napsáno Penzion „U Chodského hradu“. Zasmály jsme se. Ta paní si asi musela myslet, že jsem magůrek. Tak jsem zavolala Báře ať jde zpět.
Šly jsme tedy k penzionu a najednou problém. Dveře zavřeny. Byl tam zvonek, tak Bára na něj zazvonila a řekla moje jméno a ještě stačila zakoktat, jako pan Koška v Šíleně smutné princezně. Ale upřímně, Bára na něj nemá. Po chvilce z vedlejšího vchodu vyšel mladík a šel nám otevřít. Zaplatily jsme 4 800,-- Kč dostaly univerzální klíč a šly do našeho pokoje. Ten mladík taky patří k ohroženému druhu lidí, oběma vynesl do prvního patra kufry. Ještě se nás zeptal na kdy chceme snídaně, řekly jsme si na 9 hodinu. Ještě nám ukázal, kde ty snídaně budou a pak nás nechal našemu ubytovacímu osudu.
Prohlídly jsme si náš pěkný pokojík a začaly vybalovat. Já nám k tomu pustila písničky, aby nám to šlo lépe od ruky. Bára vybalovala a já jsem náš pokojík natočila. Vybaleno bylo rychle a jednoduše, než když jsme si balily.
No a teď tu tak sedíme pracujeme, tedy děláme, že pracujeme. Já píšu deníček naší dovolené a Bára si dělá něco na svém noťásku. Ještě jsem z videa udělala filmeček a nafotila jsem si pokoje i pohled z okna. K práci nám tu hrajou hezké písničky a přemýšlíme o malé procházečce.
Abych nezapomněla. Podle názvu vlaku jsme myslely, že to bude něco luxusnějšího, no nebylo, ale patřil k těm novějším svým vnitřkem. A bohužel v našem pokoji není vařič, takže vařit nemůžeme.
Vylezly jsme ven, došly k hradu, stačily vyfotit ceduli na zdi zahrady a začalo nám pěkně pršet. Byl to úplný slejvák. Tak jsme si říkaly, jestli pak nám bude celý pobyt pršet.
Bylo nám blbé se hned vracet a tak jsme se daly na cestu pod podloubím. Mezitím déšť ustával až ustal úplně. Prošly jsme se po městě, koupily si zmrzlinu, nakoupily a pak hurá zpět na pokoj. Recepční jsem požádala o vařič. Jenže mi pak došlo, že nám bude k ničemu, když nemáme hrnce. Za chvilku se ozvalo klepání na dveře a tam recepční s vařičem a dvěma hrnci a pánvičkami a dala nám k tomu i dvě mýchadla. Ještě jsme uklidily nákup a teď si tu tak sedíme, popíjíme kolu s ledem a zase děláme, že něco děláme.
A co budeme robit večer? To ví jen bůh.